Skotsko 2024 - DEN 5: Neděle jako malovaná (Cragganmore a Glenlivet)

Cragganmore  |  Glenlivet  |  Braemar a Bertie’s whisky bar

Tour v Cragganmore začínala až v 11:30, a tak jsme cestou navštívili ještě Cardhu - další slavnou palírnu a jednu ze základních složek Johnnieho Walkera - však tam ty peníze byly cítit a visitor centrum i bar byly opravdu nádherné. Dali jsme si i vzorek distillery exclusive ze sudů po víně a byla příjemná. Bohužel na delší rozkoukání nebyl čas, a tak jsem si koupil aspoň utěrku, ať něco dovezu domů, a pokračovali jsme v cestě. 

Rychlé očko jsme hodili ještě cestou v zaniklé palírně Dallas Dhu, která na zaniklou palírnu vypadala velice zachovale, až podezřele! Proč to zase neotevřou? Nebo nám něco uniká? Později jsme zjistili, že palírna zavřená v roce 1983 má přeci jen znovu ožít, a to už v roce 2025! Tak jsme zvědaví. Nakouknout zvenčí jsme byli také v palírně Knockando, ale moc k vidění nebylo a navíc se blížil čas startu v Cragganmoru.

Cragganmore

Zamluvenou jsme měli tour s názvem The Pinnacle, tedy vrchol. Tour byla relativně standardní, v rámci Diageo dost uvolněná. Zajímavé byly dva spirit stilly s „uřezanými“ vršky, které mají ve Skotsku údajně už pouze v Old Pulteney a Dalmoru. V Dalmoru jsme byli, ale už v roce 2015, a tak si nikdo z nás nevzpomněl. 

Průvodkyně Currie byla příjemná a fotit se mohlo snad všude - opět na poměry Diagea spíš nezvyklé. O to více mě překvapilo, že tour zahrnovala vzorek ze sudu. To jsem samozřejmě věděl, když jsem tour bookoval, ale myslel jsem si, že půjde o vzorek ze sudu, co si v palírně sami vytáhli a nám to nalijou někde v degustační místnosti z karafy. Kupodivu jsme ale přímo ve skladu stanuli před sherry buttem s otevřenou zátkou a Currie začala vytahovat vzorek. Wow! A ještě větší šok byl, když jsem mrknul na víko sudu - byl to Cragganmore z roku 1986! Tedy rok mého narození a tím pádem také 38 letá whisky! Upřímně, to bych v tour za 30 liber v rámci Diagea teda nečekal (tady nejsme na Islay, kde se děje všechno možné, haha).

Mimochodem, whisky to byla opravdu skvělá! Těžko porovnávat, když jsem je neměl vedle sebe, ale v tu chvíli jsme si pomyslel, že ta strčila do kapsy i včerejší čtyřicítky z Benromachu. A že to možná je nejlepší panák celého letošního výjezdu (no, přeci jen ta Balvenie byla ještě o prsa vejš)!

Když jsme se pak vrátili do visitor centra na závěrečný tasting, dost jsem pochyboval, že by tam mohlo být připraveného něco lepšího. A nebylo. Čekaly nás sice pěkné panáky, ale nic už se nepřiblížilo ani zdánlivě té z warehousu (mimochodem na stole byla Cragganmore Distillery Exklusive, Cragganmore 15y 150th Anniversary a ještě jeden vzorek přímo z first-fill bourbonu (omlouvám se, tady jsem si nenapsal, o co šlo, a bohužel v mozku vzpomínky vytlačil ten syčák z šestaosmdesátýho). Nicméně tour to byla krásná, z Cragganmoru mám dojmy staré tradiční palírny, ne moc velké, se skvělou whisky. 

Protože jsme na tour pili všichni, byla v plánu „střízlivěcí“ procházka. Zašli jsme i k palírně Ballindalloch, která bohužel přes víkendy neotevírá, což byla velká škoda. Alespoň jsme si ji obešli a vypadá nádherně, malebně, tradičně. 

Glenlivet

Po vystřízlivění jsme jeli do Glenlivetu, kde jsme ale neměli tour. Časově bychom tam zvládli natlačit tour s názvem The Visionary, ale nevěděli jsme jistě, zda bychom to stíhali, a vlastně nás to tolik nelákalo (tuším, že jsem viděl nějaká stories z té tour a nenadchly mě ani vybrané panáky do tastingu). Rozhodli jsme se tedy jen posedět v baru a porozhlédnout se.

Palírna je krásná a centrum pro návštěvníky, musím říct, je opravdu nádherně udělané. Takové až luxusní… Nechci to rozhodně srovnávat s Macallanem, ale trochu jsem si na něj vzpomněl (ačkoliv pozor, Macallan je podle mě oproti Glenlivetu úplně jinde, myšleno v negativním slova smyslu; pompéznost, luxus, póza​ - to jsou domény visitor centra Macallan). Glenlivet byl prostě nový, designový, pěkný, barový. Dali jsme si vodu, jejich blue cheese popcorn a já zkusil 14leté lahvování z Olorosa, určené pro Tchaj-wan. Hmmm… tohle bylo vážně skvělý! A mimochodem, přišlo nám, že ceny lahví přímo v palírně nebyly vůbec špatné (na rozdíl od cen panáků v baru, které byly dost vysoké).

Setkal jsem se s lidmi, kteří na Glenlivet koukají trošku skrz prsty. Možná podobně jako jiní na Glenfiddich. Jsou to prostě největší skotské palírny, a tak do světa putuje mnoho whisky, některé logicky přívětivější pro začínající pijáky nebo určené pro mixologii. Mají dost čtyřicítek (myšleno 40 % ABV), což byla i ta čtrnáctka, kterou jsem zkoušel v baru – to jí (a možná i dalším plněním) může v očích pokročilejších pijáků škodit. Na druhou stranu, osobně proti Glenlivetu nic nemám. Přijde mi to jako krásná whisky, jde o první licencovanou palírnu a jejich klasickou osmnáctku (tehdy tedy ještě 43%) jsem měl ve svých začátcích velmi dlouho na prvních příčkách… Jsem rád, že jsme se tam zastavili a někdy v budoucnu se snad zúčastníme i tour.

Braemar a Bertie’s whisky bar

Po Glenlivetu jsme po více než hodině dorazili do Braemaru, což je krásné městečko, které se z ničeho nic objeví na cestě a překvapí množstvím lidí a turistů. Stihli jsme navštívit ještě místní Chocolate shop, kde jsme zase něco nakoupili domů. Paní byla moc příjemná a kromě pralinek s whisky měla i speciální pralinky s modrým sýrem, které jsou prý jako kouřová whisky - buď je milujete, nebo nesnášíte. Tak jsem jich vzal krabičku. 

Večeře ve Farquharsons byla super, vaří moc dobře a pivínko bodlo. My jsme se ale chtěli podívat do Bertie’s whisky baru v hotelu Fife Arms. Na tak malé městečko je to dost velký a luxusní hotel. Do baru nás zavedla tamní obsluha. Všude dýchal takový typicky „lovecký zámecký luxus“. Whisky bar se nacházel za menším dvorem, kde probíhalo barbecue. V Bertie’s nás přivítala milá slečna a usadila nás do pohodlných křesel. Bar nebyl velký, naopak spíš to byla taková menší místnost s pár křesly, kde po obvodu 3 zdí byly na policích vyskládané láhve. Wow! Když se zeptala, co si dáme, požádal jsem o whisky menu, které ale k našemu překvapení nemají, a slečna dodala „I am the whisky menu.“ A prý na co mám chuť. 

No, upřímně, raději bych whisky list. Ale dobrá. Dám si nějaký single malt, spíš nějaký Speyside nebo Highlands, určitě nekouř, jedeme tyto dny spíš na nekouřové vlně. Na to mi donesla 3 láhve, položila je na stůl, kde byla světýlka udělaná tím stylem, že když na ně položila lahve, rozsvítila se a prosvěcovala whisky, aby byla v jinak temném baru lépe vidět barva. K tomu mi začala o každé něco vyprávět a tak zajímavě gestikulovala. Věděla o každé dost, to musím uznat. 

Vybral jsem si Royal Lochnagar Selected Reserve, limitku v počtu 3000 kusů z roku 2018, bez udání věku v síle 43 %. Zrovna first-fill Oloroso to nebylo, ale whisky to byla opravdu dobrá. Kluci si objednali v podobném duchu, taky jim donesli více lahví a vyprávěli. Zajímavý styl, ale stále bych raději to menu. Atmosféra byla nicméně krásná a stejně jsme se nakonec zvedli, chodili kolem polic a okukovali, co mají. To nejde, objednávat takhle ze sedu a nepodívat se. 

Nabídka byla vážně fascinující, mnoho lahví ze zaniklých palíren nebo z dob dávno minulých. Atmosférou se nechal strhnout Škoďák, který si objednal panáka snad za 60 liber (King’s Ransom Round the World Glenforres Glenlivet blend ze 60. let). To je normálně úplně mimo naše zvyklosti, ale atmosféra ten večer byla taková, že jsme se prostě lehce odvázali. Kromě slečny, která nás osluhovala v úvodu naší návštěvy, byli v baru ještě dva borci. A teda upřímně, ona to asi měla dobře naučené, ale ti dva borci, to byli machři. Dlouze jsme s nimi debatovali o všem možném a doslova jsme čuměli, jak byli znalí! To byli whiskaři už mnoho let a bylo to znát. Whisky geeks, jak se patří na takový bar. Jeli jsme s nimi na krásné whisky vlně a nezapomněli vyndat Pavlovo stáčení ze Svachovky. Českou single malt prý ještě nepili a byli mile překvapeni. Trochu jsme jim ještě odlili a pokračovali v debatě. Přišla řeč i na naši whisky game, která je zaujala.  

Objednal jsem si ještě single malt, překvapivě americkou, z palírny Westland. Single cask od Berry Bros & Rudd s finišem po Madeiře. A byl moc fajn, jedna z nejlepších amerických whiskey, co jsem kdy pil.