Skotsko 2024 - DEN 2: Rockstar v jídelně podruhé (Glenfiddich a Balvenie)

Říjen 8, 2024

Další den ráno jsme byli lehce nervózní. Čekala nás totiž dvě setkání s whisky velikány - snídaně s Alanem Winchesterem, pak tour s Davidem Stewartem v palírně Balvenie a dále večeře a posezení v hotelu. Kdo sleduje svět whisky, dá mi za pravdu, že oba gentlemani se řadí mezi naprostou špičku whisky průmyslu a jen málo dalších ikon se může pochlubit takovými zkušenostmi a takovým přínosem, jako oni dva.

The Cozy Coo a Alan Winchester

Alan Winchester bydlí přímo v Dufftownu nedaleko palírny Glenfiddich, kde jsme měli dopolední prohlídku, a tak jsme se s ním domluvili na snídani v 8:30 v místní kavárně. Sám jsem byl celkem nesvůj, protože s Alanem jsme se ještě nepotkali a navíc z podcastů a všech možných videí vím, že on není zrovna z těch Skotů, kterým jde překrásně rozumět.

Ufff… Sedíme na snídani a čekáme, když v tom oknem vidíme Alana, jak kráčí ulicí nahoru směrem k nám. „Kluci už jde… Mrkněte na něj, legenda, neskutečnej borec, co všechno dokázal, kolik whisky uvedl na trh, téměř 50 let ve whisky průmyslu! A jak si jde ulicí, za náma, za třema klukama z Čech, na snídani,“ navodil jsem patřičnou atmosféru. No, rád bych řekl dvě věci. Zaprvé, opravdu není snadné mu rozumět. Zadruhé, je to neskutečně příjemný a usměvavý pohodář.

Asi bych ještě mohl zmínit, jak jsme se k němu vůbec dostali. Je jasné, že Alan Winchester nechodí jen tak s kdekým na snídaně. Ano, modří už vědí… Alan je také součástí naší deskové hry o whisky a dal nám svolení mít ho ve hře jako jednu z postav. Cílem setkání tak nebylo jen si popovídat a osobně se poznat, ale také mu předat deluxe edici naší hry v dřevěném boxu s vygravírovaným jménem. Z té měl velkou radost!

Také jsme mu dali ochutnat produkci Svachovky, kterou jsme, podobně jako loni, brali s sebou (vždy se osvědčí a zrovna ze Svachovky jsou ty single malty prostě dobrý, takže vždy sklidíme i obdiv a uznání). Konkrétně jsme měli Pavlovo stáčení ze sudu po Madeiře, které Alan rád ochutnal. Jen jsme s sebou zapomněli vzít glencairn a paní v kavárně měla jen plastové kelímky na limonádu a nebo porcelán na kafe a čaj. A tak si Alan Winchester, jedna z největších ikon světa whisky, vychutnal českou single malt whisky z hrníčku na kafe! Nasmáli jsme se dost a potřeba doplnit, že ho whisky příjemně překvapila (posíláme tímto pozdravy Lukáši Andrlíkovi).

Hodně jsme povídali o Alanovo pozici v Glenlivetu, kde se zapsal asi nejtučněji, ačkoliv celkově působil podle svých slov ve 22 palírnách. A stále není zrovna v důchodu. Jeho koníčkem je objevování dávno zapomenutých míst, kde se kdysi v minulosti nelegálně pálilo. Zmínil také 1927 Project, na kterém spolupracoval s Davidem Broomem. No a nesmíme zapomenout na Cabrach distillery, komunitně vlastněnou palírnu, kde Alan pomáhá vše nastavit. Začali pálit před cca 3 měsíci a údajně z kotlů vytéká „great stuff“.

Alan nás také překvapil, když si vzpomněl na jednoho pána z Česka, se kterým se kdysi potkal. Podle jeho slov to byl „hodně velký borec, měl spoustu přesných čísel o všech palírnách a psal o tom velmi obsáhlou knihu“. Okamžitě nás napadl Svaťa Buchlovský a samozřejmě mluvil o něm! Říkal, že až někdy pojede do Čech, rád by se se Svaťou potkal. Takže tímto zdravíme Svaťu a děkujeme, že dělá Česku dobré jméno svou naprosto bezkonkurenční publikací Whiskybraní! Jednou jsme byli u Svati doma na degustaci a jeho znalosti jsou opravdu neskutečné! Kdo nezná, určitě Whiskybraní doporučuji.

Na snídani nás Alan pozval, ačkoliv jsme původně chtěli pozvat my jeho. Trval na tom, že už jsme mu dali dost a že rozhodně zaplatí. Pak nás ještě doprovodil po Dufftownu skoro až do palírny Glenfiddich a cestou nám ukazoval, kdo kde bydlí a jak je propojen s whisky byznysem. Hodinka a půl s Alanem byla vážně příjemná, je to bezvadný a velmi pozitivně naladěný chlapík.

The Glenfiddich

Po snídani s Alanem nás čekala tour v Glenfiddichu. S kapacitou cca 21 milionů litrů čistého alkoholu ročně jde o největší skotskou sladovou palírnu (ok, předhání se s Glenlivetem).

Tour je ale fajn a rozhodně můžu doporučit. Viděli jsme samozřejmě i nový stillhouse a překvapilo nás, jak hodně rodina Grantů investuje do udržitelnosti. Více se asi o Glenfiddichu rozepisovat nebudu, byla to klasická tour zakončená degustací core range - Glenfiddich 12, 15, 18 a IPA. To jsme vše pili v minulosti několikrát, a tak jsme se ani tolik nemuseli soustředit na chuť a mohli jen rozjímat a popíjet v klidu v prostředí palírny. Tam ta whisky chutná vždycky nějak líp… Upřímně, prohlídka je fajn, je to pěkná palírna a vůbec nevadí, že je největší. Jen tedy základní tour stojí 30 liber, což je v porovnání s jinými palírnami docela dost (hned mě napadá třeba Pinnacle tour v Cragganmoru, která stála také 30 liber - o té se dočtete v dalších dnech).

Po tour jsme měli sraz s Davidem Stewartem ve whisky lounge Robbie Dhu, pojmenované po zdroji vody pro palírnu. S Davidem jsme byli domluveni, že si zde dáme lehký oběd před tím, než se odebereme na prohlídku palírny Balvenie. Whisky lounge je takový příjemný bar s křesly a gaučíky, kde můžete posedět, dát si něco na zub a nebo okusit něco z baru, kde je moc pěkný výběr whisky z obou sesterských palíren Glenfiddich a Balvenie. Pár lidí už tam sedělo a netuším, zda věděli, kdo sedí kousek od nich sám na gauči.

Kdo četl můj report z loňského výjezdu, možná si vzpomene, jak jsem tehdy popisoval pocity ze setkání. David C. Stewart MBE, jedna z největších ikon whisky průmyslu všech dob a v mých očích rozhodně jedna z TOP 5 whisky legend. David začal v palírně pracovat už jako kluk a postupně se vypracoval až na Malt Mastera palírny Balvenie. Pracuje tam naprosto neuvěřitelných 62 let! Byl to on, kdo do světa whisky přinesl tzv. double aging. Pod jeho vedením také instalovali ve skladech první solerovou káď, která je dnes nedílnou součástí oblíbené Glenfiddich 15… Za zásluhy ve whisky průmyslu dostal dokonce titul od královny (MBE, tedy Member of the Most Excellent Order of the British Empire). Zkrátka a dobře, je to borec, ikona, legenda. A toho dne na nás čekal v Robbie Dhu. Na nás… tři amatéry z Česka. Stále mi to přijde neuvěřitelné a úsměvné. A poděkovat můžeme naší hře o whisky, bez které bychom se s ním jen stěží osobně setkali. Více o prvním setkání a třeba o tom, jak jsem si před Davidem sundal tričko, si můžete přečíst ve článku z loňska.

Balvenie s mistrem

Po lehké svačině za námi dorazil James Roberts, whisky ambassador pro Balvenie, a rozdal všem vesty. Autem jsme pak odjeli až ke skladům a bednářství, kde nám David s Jamesem ukázali různé druhy sudů, vysvětlili práci bednářů a říkali, že spoustu sudů skladují venku a pokud je více dnů za sebou horko (což ve Skotsku moc nebývá), raději je kropí. Také nás překvapila informace o Kevinovi, což je pes speciálně vycvičený na hledání vadných/zkažených sudů. Dokáže jich během dne zkontrolovat spoustu, a to výrazně rychleji, než by to zvládli lidé.

Měli jsme také štěstí potkat Dennise McBaina, bednáře pracujícího v palírně více než 64 let! To je naprosto neuvěřitelné a vždycky si vzpomenu na kanceláře pražských firem, velkou fluktuaci zaměstnanců a fakt, že když někdo dělá v jedné firmě 10 let, tak už je to pomalu unikát. A tenhle borec tam dělá 64 let! Smekám pomyslný klobouk a pohlížím na starého pána s velkou úctou. Se smíchem nám vyprávěl, jak hned první den v palírně dostal v rámci tzv. „drammingu“ panáka new make spiritu a jak to s ním švihlo. Potkali jsme také Iana McDonalda, který je v bednářství rovněž úctyhodných 54 let, a který se k nám večer měl připojit na posezení v hotelu. Wow!

Prolezli jsme samozřejmě důkladně podlahy sladovny, prošli kolem záparových kádí a z kvasné kádě ochutnali „pivo“. Ochutnal ho i David, a tak jsem se ho z legrace zeptal, jestli je to ok a můžou z toho vypálit Balvenie. Smál se a nesměle dodal „yes, it is very ok.“ Už jsem to zmiňoval při loňském vyprávění, ale David, na to, jaká je to persona, je skutečně pokorný. Moc toho nenamluví, odpovídá věcně a vlastně ani nevtipkuje. Je to trochu škoda, určitě má dost co povědět, co předat. A jsem si jistý, že má i plno „historek z natáčení.“ Musíte se ale ptát, abyste dostali odpovědi. Není to takový ten showman nebo řečník typu Jima McEwana nebo Richarda Patersona, kteří na otázku dovedou dlouhosáhle odpovídat a přidat několik historek. Ale to Davidovi rozhodně neubírá zásluhy.

Na závěr prohlídky jsme zašli do skladu a čekala nás velice příjemná chvíle. V klasickém dunage skladu ležely na podlaze dva „duty paid“ sudy. Bourbon a sherry… Oba jsme poctivě nachutnali. Ačkoliv byly skvělé oba, volba byla jasná. Refill sherry sud s whisky destilovanou v roce 2013, tedy v tu chvíli 11letá single malt, a to v síle 66,3 %. Pecka! Mimochodem, whisky ze sudu jsme degustovali tak, že nám James pomocí copper dogu nalil trochu přímo do ruky… Nojo, zase nějaké ty celní předpisy nebo co, nechápu. Lahvinku o objemu 200 ml jsme si ale naplnit mohli, vše zapsali náležitě do knihy a David se nám všem vlastnoručně podepsal do kolonky „Signed out by:“ Byl to nádherný životní moment.

Soukromá degustace s legendou

Po naplnění lahviček jsme pak opustili sklad a vrátili se do Balvenie shopu. Ve vedlejší místnosti už jsme měli připravený line up. Čekala nás na úplný závěr prohlídky řízená degustace. Zcela privátní a vedená samotným Davidem Stewartem. To je prostě sen! Nevím, jak to náležitě popsat, ale následovaly momenty, které už navždy budou v našich hlavách i srdcích a které nám nikdo nikdy nevezme.

Usadili jsme se do kožených gaučů a nemohli se vynadívat na láhve na stole. Postupně nás čekala Balvenie The Creation of a Classic, Balvenie 21 Port Wood, Balvenie 27 A Rare Discovery from Distant Shores, Balvenie Tun 1509 a nakonec neprodejný vzorek 42leté Balvenie 1982 Sherry Puncheon! Nepopsatelné, když vás takovým line upem provádí sám člověk, který je na lahvích podepsaný, a který u toho všeho osobně byl.

James s Davidem se střídali ve vedení degustace, my jsme hltali každé slovo… I ten první dram Balvenie, láhve, kterou mám doma, chutnal prostě líp. The Creation of a Classic je příběh o Davidovi a o tom, jak vytvořil první láhev whisky ze dvou druhů sudů a položil tím vlastně i základy finišování, které se dnes používá naprosto běžně. 21 Port Wood je zase jeho oblíbená, sám to vždycky připomene, a já jsem rád, že jedna taková láhev podepsaná osobně Davidem půjde za nedlouho do aukce na Alkohol.cz (výtěžek půjde komplet na dobročinné účely).

Třetí whiskou byla 27letá Distant Shores. Láhev v promakané tubě se siluetou Davida Stewarta. Osobně se mi moc líbí, rád bych ji měl podepsanou Davidem, ale cenovka v přepočtu 40 000 korun už je výrazně mimo můj rozpočet. Jde o whisky finišovanou v sudech po rumu Caroni. Zcela upřímně, mně osobně tolik nesedla. Je jednoduše mimo to, co mám rád, a možná, že bych upřednostnil i „karibskou“ čtrnáctku. Finiše po rumu prostě nepatří mezi mé oblíbené. Navíc byla toho dne v těžké konkurenci, hned za ní následovala ikonická Tun, konkrétně 1509. To byla, panečku, jiná pohádka. Karamel, opečená jablka, crème brûlée, trocha dubu a usedlá, mohutnější chuť s náznaky zázvoru a koření. Bomba!

No a poslední vzorek byl dle očekávání tím, který všechny chutě toho dne bez problémů smáznul. 42letá Balvenie ze sudu typu puncheon po sherry Oloroso. Destilovaná v roce 1982, tedy 4 roky před mým narozením, haha. Lahvovaná byla v síle 41 %, ale na síle za ty roky ztratila celkem hodně a musela být „zachráněná“ před spadnutím pod 40 %, kdy už by samozřejmě nešlo o whisky. V chuti ale rozhodně nebyla vodová, naopak to byla pěkně plná, usedlá dáma… Znovu jsem v ní našel to typické stáří - kůže, leštěnka na dřevo, tabák, malinko bujon a dřevitost. Celkově prostě famózní pití. Ta chuť, kterou zkrátka neuděláte jinak než extrémně dlouhým stařením…

Pocucávali jsme tu božskou manu a nevěřili, co zažíváme. Byla to fantazie umocněná předchozími událostmi a Davidovou přítomností. Celkově, se všemi těmi vjemy a v té dané chvíli, bych to možná označil za nejlepší dram svého života. Ten zážitek z whisky prostě není jen o whisky samotné, ale o celkovém dojmu, aktuálním rozpoložení, společnosti kolem… Jsem přesvědčený, že kdybych si tutéž whisky dal doma na gauči z miniaturky, tak by to nejspíš nebyla taková pecka. A to je přesně ten důvod, proč whisky při takových výjezdech piju zásadně na místě, panák si vypiju celý a nevyhledávám (pokud vyloženě nemusím) vzorky, které si povezu domů nebo si je dám večer na hotelu. Někdo tvrdí, že „doma na to bude mít klid, tam si to vychutná“. Já říkám prdlajs. V palírně, čerstvé vjemy, vůně kolem, aktuální nadšení z prohlídky, naladění na whisky notu… To je ta pravá chvíle si ji vychutnat společně s přáteli. Alespoň tak to cítím já.

Celkově jsme od lehkého oběda až po konec degustace strávili s Jamesem a Davidem snad 4,5 hodiny a budou to rozhodně momenty, na které už nikdy v životě nezapomenu. Byl čas se rozloučit a odjet do Craigellachie na ubytování, abychom se připravili na večerní sraz v hotelu. To abychom toho Davida neměli málo…

Cesta do Aberlouru a… znovu do Aberlouru

Z Dufftownu jsme jeli autobusem, stejně jako ráno. Mapy nám hlásily zastávku kousek od Balvenie, ale ceduli, plácek ani přístřešek, který by připomínal zastávku jsme neviděli. James nás ujišťoval, že zastávka tam je a je na znamení, tak ať máváme na řidiče. Stoupli jsme si tedy na trávu vedle silnice zhruba v místech, kde nám mapy ukazovaly zastávku, a čekali. Když se ze zatáčky vyřítil autobus, mohutně jsme mávali, načež to pan řidič slušně zaflekoval. Otevřel se slovy „pánové, to musíte stát dál od zatáčky, abych vás viděl včas…“ Kde ta zastávka byla, to jsme nezjistili.

Ačkoliv jsme řidiči řekli, že jedeme do Craigellachie, nějakým záhadným způsobem jsme neodbočili a borec pokračoval dál až do Aberlouru, kde jsme tedy vystoupili. Řidiči jsme řekli, že jsme mu přece při nákupu jízdenek asi 5 minut zpátky hlásili Craigellachie, ale ten jen pokrčil rameny a jel… Hmm, to jsou způsoby. Přešli jsme tedy silnici a čekali na zastávce opačným směrem doufajíce, že brzo něco pojede. Jaké to bylo naše překvapení, když asi za 10 minut přijel ten samý řidič. Říkal, že do Craigellachie sice normálně nezajíždí, ale že nás tam tedy vyhodí na náměstí. Asi se přece jen cítil trochu provinile, pomysleli jsme si. A taky už jsme nemuseli platit…

Ve Fiddichside Inn jsme se rychle převlékli a osvěžili se 2 pivy, abychom opět vyrazili na autobus, tentokrát cíleně do Aberlouru, kde jsme měli ten večer sraz v hotelu Dowans. Jaké překvapení, když zase přijel náš milý pan řidič. Už i on se smál a do Aberlouru nás hodil zadarmo. Tam jsme se vzhledem k času stavili ještě na rychlé pivko v Mash Tunu, což je moc příjemná restaurace, kde najdete neskutečný výběr whisky. Rozhodně zaujme jejich výběr Glenfarclasů ze série Family Cask.

Whisky kvíz

Ve spolupraci s whisky barem Whiskeria Bar nově pořádáme v Jindřišské věži pravidelné soutěžní setkání pro milovníky whisky!

Kouknout na termíny kvízu

Hotel Dowans a večer s Balvenie

V hotelu Dowans už na nás čekal David. V baru ale neseděl sám, ale přidali se Ian McDonald (dlouholetý bednář) a také Charlie Metcalfe, který je ambasadorem značky. Posezení bylo příjemné, jen tedy Ianovi bylo rozumět každé druhé slovo. Při vší úctě, oni ti starší Skoti jsou pro nás prostě hůře srozumitelní - takto bych to opatrně řekl.

Škoďák se toho ale nebál a při večeři řekl Davidovi, že když mluví dýl, tak začne mumlat (Škoďáku, ty neomalené hovado) - museli jsme se smát. Všichni si dali pivo, poté jako welcome drink přišel na stůl dram Balvenie 12 The Sweet Toast of American Oak. No a jak bylo Ianovi hned lépe rozumět…

Hotel Dowans je moc pěkný hotel s velmi solidní gastronomií. Popravdě nic, kam bychom se sami s kluky dobrovolně vydali na večeři, protože ceny jsou pro našince poněkud mimo. Jenže když se David v době plánování návštěvy Skotska zeptal, zda se přidáme na večeři v Dowans, nemohli jsme odmítnout. Taková příležitost přijde jednou za život, takže jsme hodili pro jednou finance za hlavu a prostě šli. Večer plynul a byla to pohoda. V povídání Davida trochu zastoupil Charlie, který vířil konverzaci. Po večeři, která byla výtečná, a pár pivech, jsme se odebrali do hotelového whisky salonu, kde jsme ochutnali ještě pár whisek, třeba novinku z kolekce Curious Casks, 11letou Balvenie se zráním v sudu po maďarském červeném víně. Později nás Charlie pozval na svou osobní láhev v baru - v hotelu má schovanou 10letou Balvenie Founder’s Reserve z 80. let! Byla to nádhera a opravdu velmi pohodový večer. Charlie byl skvělý. Je vidět, že ambasadorská role zkrátka vyžaduje sympatické, energické, společenské a lehce upovídané jedince.

Bylo po desáté hodině, když nám Ian nabídl odvoz do Craigellachie, pokud už také půjdeme. Upřímně, raději bych ještě zůstal. Nechtěl jsem ten den ukončit, ale nevěděli jsme, jaké mají plány ostatní, do kolika je David zvyklý sedět v baru a jestli už není z celého dne unavený. A tak jsme se nakonec rozhodli být rozumní a slušně se rozloučili. Navíc tedy upřímně nevím, jak bychom se dostali z Aberlouru do Craigellachie takto večer. Autobusem asi těžko a hodinová procházka kolem řeky se nám té noci už nepozdávala. Než spoléhat na případný taxík, raději jsme volili jistotu s Ianem.

Když jsem se loučil s Charliem a ptal jsem se, jestli máme platit na baru v lobby nebo někde v restauraci, ujistil mě, že toto jde za Balvenie a že nás moc rádi pozvali. Wow. No, asi 14x jsme poděkovali, než jsme se konečně rozloučili a s Ianovou manželkou odjeli. Ianovi jsme ještě přinesli z pokoje jednu naší whisky hru a s díky se také rozloučili.

Vybavuji si, jak ten večer kolem jedenácté sedíme s kluky v pokoji na koberci, v naprosté blaženosti po tom neskutečném dnu, a přehráváme si to v hlavách od snídaně s Alanem až po loučení s Ianem. Byli jsme v takovém nádherném rozpoložení, 100% spokojení a naprosto nadšení z toho, co všechno jsme ten den prožili. A nakonec jsme se ještě dost rozesmáli, když nám došlo, že jsme k tomu všemu utratili jen 4 libry za autobus! Neskutečný den. Pro nadšence do whisky přímo snový.

Sláinte!

— Petr Pulkert —