Islay, ostrov whisky pokladů - DEN 2: Ardbeg, Kilchoman a Bruichladdich

Letos se nám podařilo navštívit ostrov Islay. To je sen každého milovníka kouřových whisky! Na malém ostrůvku se třemi tisíci obyvateli je hned 9 funkčních palíren, z nichž některé jsou doslova ikonické – kdo by nemiloval Ardbeg, Lagavulin, Laphroaig, Bruichladdich či Bowmore?

Do druhého dne jsme se probouzeli s velkým nadšením a plni těch neskutečných zážitků z našeho prvního dne na Islay. Ne, večer u pivka nestačil, ještě ráno u snídaně jsme znovu a znovu museli probírat naší neuvěřitelnou tour v Lagavulinu. Hned po ranní kávě už jsme však v hlavě ladili notu středečního punku! Čekala nás totiž tour v Ardbegu. Osobně mě trochu mrzelo, že nás čekala jen „obyčejná“ tour za 12 liber, ale časově to zkrátka nešlo zvládnout jinak. I když, na druhou stranu, přeci žádná tour Islay palírnou není obyčejná! Nota bene, když se jde do Ardbegu! 

ARDBEG

A opět ten příjezd k palírně – to člověku vždycky málem kápne slza. Všechno to znáte z fotek, láhve už máte nakoukané a třeba o té palírně i něco málo víte, ale ten pocit, když sjíždíte z kopce k pobřeží a z dálky vás zdraví tři pagody, to si prostě říkáte, jakou máte kliku. „No ty kokso, my jsme v Ardbegu!! Je to možný!?“, pomyslel jsem si a zklamání z obyčejné tour bylo ta tam.

Palírna Ardbeg je moc fajn už kvůli tomu „náměstíčku“, na kterém se nachází parádní food truck. Malá dodávka předělaná do stylu Ardbeg se může po tour hodit, a tak se určitě stavte na polévku, sendvič, párek v rohlíku nebo trhané vepřové. Nabídka je slušná a vzhledem k tomu, kolik je na jihu ostrova Islay možností, kde se dá najíst (asi tak tři), vás tady pravděpodobně nějaká svačina či oběd čeká. Obchůdek ve visitor centru pak nabízí bohatý merch a samozřejmě nějakou tu lahvinku. 

Punková prohlídka

Možná to ve výsledku způsobila jedna z posledních vydaných lahví – Ardbeg Ardcore – ale já mam tuhle palírnu tak nějak zaškatulkovanou fakt jako trochu pankáče. Proto mě ani nijak nepřekvapilo, když nám byl průvodcem hubený blonďáček, který už z dálky ladnou chůzí každému prozradil, že toho dámy v naší skupince příliš zajímat nebudou. Když pak začal mluvit a gestikulovat, jen jsem se lehce pousmál. Tady to bylo více než jasné. Nevnímejte mě nijak špatně, je mi to celkem fuk a určitě nejsem z těch, co by nejradši pálili duhovou vlajku – to v žádném případě. Jen mi to přišlo vtipné, že pokud by měl někde dělat průvodce tenhle kluk, pak tady jsou na to dost pankáči. A mimochodem, jako průvodce byl super. Věděl toho opravdu hodně a byl zábavný, takže proč ne. Klidně bych s ním po tour skočil na pivko pokecat o whisky.

Provedl nás postupně celým procesem výroby, slad si údajně nechávají nakuřovat v Port Ellen na 55PPM, a ukázal nám místní mlýn Robert Boby z roku 1921. Nebyl to Porteus, ale Robert Boby mill, nicméně ve dvou palírnách nám vyprávěli o chlápkovi jménem Ronnie Lee, co dělá údržbu těchto mlýnů snad ve všech palírnách na Islay. A nejspíš má docela lehkou práci. Vžycky přijde, udělá revizi, vyinkasuje prachy a zas ho nějakou dobu nevidí. Mlýny jsou v podstatě nerozbitné a jen výjimečně se mění některé jeho části. Proto taky firma Porteus zkrachovala, dodala mlýny všude kam mohla, a protože se nikde žádný nerozbil, neměli dál co dělat. Tragikomický osud…příště by to asi chtělo vmontovat nějaké to „kurvítko“. 

Nový still house, který byl slavnostně otevřen v dubnu loňského roku, byl jediným místem, kde se nesmělo fotit, což jsem samozřejmě dodržel (fotku nakonec máme, protože Pavel zjistil, že za prahem vchodových dveří už zmáčknout spoušť může :). Je nádherný s velkým oknem, kterým místní stillman Drew sleduje vlnobití, když chvilku nemá co na práci. Zcela nová budova na břehu Atlantiku byla reakcí na stále se zvyšující poptávku po místní medicíně a nové kotle byly vytvořeny jako přesná kopie starých. Palírna má nyní k dispozici dva washstilly a dva spiritstilly. To dopoledne byla relativně zima, a tak bylo fajn se chvíli ohřát v krásných prostorách stillhousu, nicméně v každé palírně je ještě jedna lepší věc na zahřátí. A nemyslím záparovou káď, ale samozřejmě whisky! A tak jsme se rozloučili s kotlíky a vyrazili zpět do visitor centra dát si nějaký ten dram.

Překvapivá ochutnávka

Na to, že se tour jmenuje „Tour and Wee Taste“, tak to úplně nebylo wee. Očekával jsem na závěr klasickou desítku anebo možná Wee Beastie, což by se hezky odráželo v názvu samotné tour, ale ne. I tady se k našemu překvapení slušně vytáhli, pankáči. Nejdříve jsme dostali Ardbeg 8 For Discussion. Limitka určená výhradně pro členy Ardbeg Committee je osmiletá whisky v síle 50,8%, která vás jako správný Ardbeg pěkně nakope do koulí. Spousta fenolů, potom facka zauzeným barbecue, a nakonec trochu sladkosti na usmíření. Vůbec to nebylo zlé a byl jsem osobně nadšený, že jsme v základní tour dostali takový dram. Jenže to nebylo vše dámy a pánové. Blonďák přispěchal a už nám do malých glencairnů naléval panáka devatenáctky! „Jako fakt?“, udiveně se ho ptám, když mi to nalívá. Pojďme si říct, že v tour za 12 liber dostat kromě hodinové procházky palírnou ještě takovéhle dva dramy, to bylo moc příjemné a rozhodně nečekané. Ardbeg 19 Traigh Bhan je nejstarší vydání v základní řadě palírny. Každý rok je nový batch a každý rok má být malinko jiný. Trojka byla lahvována loni v síle 46,2% a byla skvělá! Příjemný kouř doplnila mořská slanost, vanilka a pepř, na závěr více sladkosti s vanilkou a karamelem. Jo, tohle bych mohl pít. Díky čau!

KILCHOMAN

Tour v Ardbegu tedy předčila naše očekávání a s přiblblými úsměvy jsme opustili visitor centrum. Ne v každé palírně je možnost se najíst, přesto jsme místní truck vynechali. Řekli jsme si, že se přesuneme do palírny Kilchoman, kde je také vyhlášená restaurace. Bylo asi půl 12 a cesta do Kilchomanu zabere zhruba tři čtvrtě hodinky. Bohužel v Kilchomanu jsme neměli zamluvenou žádnou tour, protože by se prostě časově nevešla. Ve dvě hodiny už jsme totiž měli být nastoupení v Bruichladdichu. Čas v druhé nejmladší fungující palírně na Islay jsme tak chtěli strávit obědem a případně nějakým dramem. To bychom ale nesměli být tvůrci The Whisky Game. Nechci se o hře nějak více rozepisovat, ale kdo zná, ví, kdo nezná, snadno si najde. Během vývoje hry jsme v kontaktu s mnoha lidmi z whisky průmyslu i ze samotných palíren. A lidi z palíren jsou prostě hrozně milí a fajn. Stejně tak místní brand manažerka Antea Allegro. Té jsme psali, že budeme v palírně, ale že nemáme tour, protože se nám tam časově nevleze, ale rádi bychom jí alespoň pozdravili a pokecali. Sice ten den nebyla osobně v palírně, ale hned nám domluvila alespoň flight! Dle jejích slov tzv. „from the archive“. 

Když zdarma znamená více a s úsměvem

Byli jsme tedy více než mile překvapeni, když se nás po příjezdu ujala usměvavá pracovnice visitor centra a nalila nám flight 8 úžasných dramů. Nejprve jsme vyzkoušeli dva různé new maky v síle 63,5%. Jeden vypálen ze sladu, který si Kilchoman palírna sama připravuje a nakuřuje na 20PPM. A pak druhý, výrazně nakouřenější, ze sladovny Port Ellen, kde si palírna objednává slad nakouřený na 50PPM. Rozdíl byl více než znatelný. Následovala whisky Kilchoman 100% Islay Barley – whisky bez udání věku (ale bylo nám řečeno, že whisky mají minimálně 9 let), namíchaná ze 26 barelů po bourbonu a 7 buttů po Oloroso sherry, pro kterou palírna použila svůj slad (20PPM) a nalahvovala v síle 50%. Následovala Kilchoman Madeira, whisky ze sudů po Madeiře ze sladu z Port Ellenu (50PPM) se stářím minimálně 5 let a v síle rovněž 50%. Oproti první whisky mi tahle chutnala mnohem víc, ačkoliv byla podstatně mladší.  Přišlo mi, že měla mnohem více vrstev, samozřejmě víc kouře a méně čerstvého ovoce, za to více koření, rozinek a čokolády. Pátým dramem byla whisky Kilchoman Loch Gorm, kterou už jsem předtím měl a která mi osobně velmi chutná. 22 Oloroso buttů, síla 46%, Port Ellen slad 50PPM a minimum 5 let v sudech. Následoval panák Kilchomanu Small Batch, pro který palírna použila 70% sudů po bourbonu, 5% sudů po Oloroso sherry a 25% STR sudů po červeném víně. Nakouření 50PPM a lahví vzniklo pouze 1260 lahví…

Let nad palírnou Kilchoman jsme zakončili dvěma Distillery Exclusive whiskami. Distillery Exclusive 11y single cask, bourbon barel 55,3% a Distillery Exclusive single cask, 6 let v bourbon sudech a poté finish 7 měsíců v portském, nakonec lahvováno v síle 55,9%. A právě poslední byla whisky, kterou jsem si nakonec koupil domů. Jednak mi moc chutnala a také byla lahvována 4.5. toho roku. A 4. května mám narozeniny, takže se mi to tak celkově líbilo a byla to moc příjemná sladká tečka za místním rozjímáním. 

BRUICHLADDICH

Flight byl skvělej, akorát se nám jaksi protáhl a prohlídka Bruichladdichu se nebezpečně přiblížila. Proto jsme si nakonec koupili pouze sendviče s sebou a jeli honem směr jih do palírny s psíma koulema. Sendviče jsme do sebe natlačili – takhle rychle jsem snad nikdy nic nesnědl – a už jsme zase očumovali merch ve visitor centru. Mají toho hodně, ať už jste fandové Bruichladdichu, Port Charlotte, Octomoru nebo The Botanist, vyberete si. A taky mají hodně věcí pro cyklisty. Je to trochu s podivem, když na Islay asi moc slunečných dní v roce nemají, ale cyklistika je tu zdá se běžnou součástí zamračených dnů. 

Palírna nebo muzeum?

Klasická tour od dvou hodin začala s menším zpožděním, a jak je již v očekávání každého návštěvníka, začíná se hezky na začátku všech procesů výroby. V palírně Bruichladdich je to mletí. Kdo byl někdy v téhle tyrkysové palírně, tak potvrdí, že to je skutečné muzeum. Ne, že by ostatní palírny byly nějaké super moderní, na Islay jsou hodně tradiční všude, ale Bruichladdich, to je ještě jinej level. Tam je nejmodernější asi platební terminál ve visitor centru. Jinak všude akorát tabule a křída. To jsou místní počítače. Mlýn Robert Boby opět více než stoletý (1881), tradiční záparová káď rake-and-plough otevřená, takže je vše krásně vidět. Dřevěné washbacky jsou samozřejmostí a vrchol umění podepisují malé černé destilační kotle. Palírna Bruichladdich je jedinou palírnou, kde neředí whisky před stáčením do sudu na 63,5%, ale nechávají destilát v plné síle. Tradice a historie na vás prostě dýchá během celé tour, a dech je to příjemný, takový s whisky oparem, to máme rádi. 

Závěrečný tasting se odehrál ve visitor centru, kde jsme měli možnost ochutnat Bruichladdich Bere Barley, desetiletou whisky z nenakouřeného sladu v síle 50%, která zrála v sudech po bourbonu. Upřímně, nenakouřený Bruichladdich mám docela rád. Classic Laddie je skvělá whisky a je fajn ochutnat drsnou Islay whisky nahatou – nezahalenou v husté fenolové dece. Bere Barley byla taky fajn. Takové poležení chvilku v trávě na okraji útesů, zaposlouchat se do vlnobití a nasát slaný vzduch, přitom zakousnout vanilkový rohlíček a chvíli si odpočinout, než zase dorazí všechny ty fenolové bestie a ten trávníček vám rozkopou… A přišly! Klasická Port Charlotte 10 ale vždycky potěší, a tak jsme se s ní ze známosti pomazlili. Posledním dramem pak byla Port Charlotte RVS:01, 17letá distillery exclusive whisky se zráním ve first fill sudech po Rivesaltes. Nejsem příliš odborník na vína, a tak jsme museli počkat, až nám paní vysvětlí, že jde o speciální francouzské víno. Po přivonění jsme museli opět zpozornět. Tohle byla opravdu pecka!! Trochu nás to probralo z té napité Port Charlotte a nálada se rázem změnila z „jojo, tohle známe, dobrý to máte no“ na „takže dobrý den pánové a věnujte mi prosím pozornost“. Krása! Malinko mi to připomnělo MRC:01, kterou mám doma a kterou mám za naprosto skvělou kouřovku. Pěkně to drhlo na jazyku, příjemně vyvážená sladkost a kouř. A voněla jak blázen. No úplně mám na ní znova chuť. Takové přezrálé ovoce s vínem na fenolové kůře! 

Opět ve skladu

A den ještě nebyl u konce. Na programu byl po krátké pauze warehouse tasting. Ujala se nás taková mladší holčina v černé mikině s kapucí Octomore. Ještě před odchodem do skladu tam kolegyně vtipkovali, že to zase bude na dýl. A bylo. Ruby, naše průvodkyně, nás zavedla do skladu kolem žluté ponorky. Příběh ponorky je prý takový, že jí jednoho dne našli pracovníci palírny na mělčině. Kontaktovali námořnictvo, jestli to není jejich ponorka, ale ti jim řekli, že není. A tak si jí takto v palírně vystavili. Jenomže po čase se z námořnictva znovu ozvali, že teda ano, je to jejich ponorka. To je trochu divný, no dobře. Takže ponorku museli odevzdat. V palírně se jim ale tak zalíbila, že Jim koupil někde na Amazonu stejnou (nebo podobnou) a natřeli ji nažluto. Od té doby je prostě v Bruichladdichu ponorka. Ale zpět k naší cestě za poznáním. 

Ve warehousu jsme si sedli na židle a Ruby nás seznámila se sudy, se kterými si v následující hodince budeme tykat. 17letá Laddie v síle 62% z first fill bourbonu, Port Charlotte 9letá v síle 61,7% se zráním v bourbonu a finišem po Sauternes a svatou trojici uzavřel 13letý Octomore 8.2 v síle 13let ze sudu po Amarone. Asi si dovedete představit, že jsme znova byli v úžasu. Ostatně, být v úžasu, to je asi normální stav tady. Wau, tak pojďme na to. A protože podle slov samotné Ruby je ona při nalévání z valinche příliš „heavy handed“, máme si to nalít ze sudů navzájem a vybrala prvního dobrovolníka, který vzal do ruky valinch a začal všem postupně lít do sklenky. Na té byla ryska, ale nepovedlo se mu to snad ani jednou a odešli jsme všichni snad s deckou. Ruby se jen smála a bylo jí to jedno. Tak to byla slušná porce Laddie. Všichni jsme dostali také tři miniaturky, takže ať už jsme byli řidiči či nikoliv, bohatě nám ty lampy stačily na to, abychom si vzali vzorek domů, a ještě nám zbylo ve sklence víc než velký panák! Laddie byla super. Taková klasická Laddie, ale na steroidech. Plno vanilky, mořské soli a květinových tónů, nádherně jemné, a přitom strašně moc chuti! To byla mohutná bourbonovka teda! 

Bez váhání jsem se přihlásil jako dobrovolník, co bude ostatním nalévat ze sudu číslo 2. A protože bylo vidět, jakej punk se tam odehrává, neváhal jsem všem nalít ještě větší lampy. Lidi, já nevím, kolik se vlastně vejde celkem do klasické copity, ale tohle bylo fakt moooc whisky. Však máme whisky rádi. Port Charlotte byla rovněž famózní! Spousta uzeného kouře, meruněk, přezrálých jablek, možná trochu vanilky a karamelu. Tohle se dalo krásně pít. Ruby nás upozornila, že v sudu už není tak moc whisky, tak abychom se nelekli, když ve sklence budeme mít i trochu těch reziduí. A protože jsme ten sud snad dopili, můj vzorek byl fakt plný zbytků vypáleného sudu. „Fajn, tak dneska se tady i najim“, řekl jsem si a statečně schroupal spálené dřevo. 

Když se pak Ruby zeptala, kdo chce nalívat Octomore z posledního sudu, jedna mladá Američanka bez váhaní ukázala na mě vykřikla: „Him! I love his pour!“ A bylo jasno, šel jsem si to zase oddřít. A opět jsem byl více než štědrý. Když jsem nalil poslední lampu rašeliny, usadil jsem se zpět na místo a koncert ve skladu vygradoval. Wau!!! Octomore nás totálně odrovnal! A tím nemyslím, že jsme odpadli v opojení alkoholu, i když ani k tomu už nebylo daleko. Myslím tím to, jak moc nám to chutnalo. To byla prostě úplná bomba! Taková smršť chutí, která se z toho na nás vyvalila. Taková mohutnost! Kouře bylo samozřejmě více než požehnaně, pořád to byl Octomore, ale dostalo se nám i mnoho dalších chutí – sladkost přezrálého ovoce, trochu citrusů, černého pepře a dubových tónů s vanilkou. Všechno krásně zauzené. A všechno velmi výrazné, na nedostatek chuti si tady nešlo stěžovat. Tohle si budeme dlouho pamatovat! Ve velmi uvolněné atmosféře asi tak šestnáctého panáku dne jsme debatovali, radostí se šklebili jeden na druhého a prostě a jednoduše nám bylo hezky. 

Těžké rozhodování

Ruby nám vyprávěla opilecké historky, ta Američanka (ta co mě nekompromisně vybrala pro třetí nalévání ze sudu) nám zase vyprávěla jak se málem utopila a od té doby žije naplno. Bylo to fajn, čas utekl velmi rychle a namísto 17. hodiny, kdy mělo představení končit, jsme se zpět do visitor centra dobelhali tak za deset šest. I když standardně bylo už zavřeno, nechali nás ještě v krátkosti projít obchod. Koupil jsem si tričko Bruichladdich, abych měl co na sebe a taky whisky, abych měl co do sebe. Na výběr byly kromě standardní produkce i dvě lahvinky ze sudu – tzv. Valinche. Jednou z nich byla 17letá Port Charlotte, kterou jsme chutnali v klasické tour a která nám moc chutnala. Druhý byl nenakouřený 8letý Bruichladdich stařený v sudu po Pedro Ximenez. Půllitrovka v síle 62,7% za 75 liber.

Byl jsem rozhodnutý pro 17letý Port Charlotte, ale zkusil jsem Ruby, jestli bych nemohl jen trochu ochutnat toho PXka. Standard to asi není, ale protože ten večer se nesl v docela slušném punkovém duchu, tak mi trochu nalila. A sakra! Byl jsem vážně rozhodnutý pro tu Port Charlotte, jenom v tu chvíli… V tu chvíli, kdy jsem se napil, se všechno změnilo. Fakt nevím proč, jestli to bylo tím, že po tom fenolovém heavy metalu ve skladu bylo tohle krásný jemný pohlazení, nebo to fakt je tak dobrý! No prostě jsem se v tu chvíli rozhodl čistě a jen na základě chuti a bez zaváhání jsem ukázal na sud s PXkem. Ostatně, jen podle chuti bychom se asi stejně měli rozhodovat vždy, no ne? Jasně, 17letá Port Charlotte a vedle nenakouřený 8letý Bruichladdich – kdybych ani jednu nechutnal, nejspíš by byla 17ka jasná volba. Ale v ten den, v tu hodinu a hlavně po nachutnání jsem byl jasně rozhodnutý a spokojeně jsem nad místní vymožeností – platebním terminálem – mávnul kartou.

Láhev jsem si samozřejmě sám stočil, nalepil etiketu a Ruby pomocí fénu značky Black and Decker přičarovala na hrdlo hliníkovou čepičku. Kamarád Honza si pak plnil svou a na vlně punku ho Ruby nechala, ať si s fénem pohraje sám. No co vám mám povídat. Má to hrozný a vůbec mu to nepřiléhá k lahvi. Museli jsme se mu fakt smát. Ale vlastně to krásně vystihlo celý náš den. Punk!

Večer jsme měli rezervaci na večeři v hotelu Port Charlotte, kde jsme se konečně pořádně najedli a trochu se napravili, zamávali Američance, která toho asi měla už opravdu dost a na místo slibovaného panáka si šla už někdy po osmé lehnout. My jsme dali pár piv, poslechli živou muziku a celkem brzo to taky zapíchli. Jojo, ten den to bylo ale překrásné pokouřeníčko. A opět spousta velmi silných zážitků, na které budeme po večerech u sklenky PXka vzpomínat.

Sláinte!
Petr Pulkert