Skotsko 2023 - DEN 5: Žena v Bentley a rockstar v jídelně
Říjen 14, 2023
Po loňském naprosto nezapomenutelném výjezdu na Islay jsme letos navštívili pevninské Skotsko. Program byl opět nadupaný a dovolím si hned v úvodu malinký spoiler – dámy a pánové, na tenhle týden nikdy v životě nezapomenu! Aneb chce se mi říct: „kam se hrabou zážitky z Islay!?“.
Strathisla, kráska mezi palírnami
Další den byl docela našlapaný. Ráno jsme se chtěli stavit na chvíli kouknout do Strathisly, pak Macallan, rychle do Dufftownu na oběd za Davidem Stewartem a pak přejet do GlenAllachie. Ve Strathisle jsme byli před desátou, tak akorát dát si nějaký ten dram. Tour jsme neměli, čas na to nebyl, ale udělali jsme pár fotek palírny, která je z mého pohledu možná nejhezčí palírnou vůbec. A taky jsme chtěli mrknout do shopu. Výběr láhví byl pestrý, nabídka single casků bohatá. Překvapila nás mladá dívčina, pracovnice visitor centra, se kterou jsme se dali do řeči. Když jsme jí řekli, které láhve nám přijdou zajímavé, tak nám jen tak donesla do kalíšků ochutnávku. A to včetně 25leté Strathisly – single cask edice, destilovaná v roce 1994 a stařená v 2nd fill sherry buttu! No prosím, snídaně opět v naprostém pořádku. Za obchůdkem byl velmi příjemný bar a dívka byla opravdu milá, celkově jsme z toho měli moc pěkný pocit a byl jsem rád, že si tam kluci vzali láhev. Když už nám dala tolik ochutnávek zdarma. Příště tam určitě zajdeme i na tour!
The Macallan, v žabkách tě tu neberem
Velkým kontrastem k malé palírničce v tradičním stylu byl Macallan. Ufff…. Už fakt, že jsme si museli booknout přes internet i návštěvu shopu, ehm pardon, The Macallan Boutique, byl zvláštní. Naprosto šílený byl ale příjezd k palírně. Před bránou stálo Bentley Mulsanne a u něho stylově oblečená dáma s deštníkem, která nás zastavila. Milá, krásná slečna s decentním make-upem si nás zapsala a dodala, že už jsme očekáváni. Auto moc hezký, Bentley je ikona, holčina taky krásná, ale přesto se ptám – proč? Co to jako je… Nehledě na to, že po vstupu do budovy palírny jsme byli přivítání jinou slečnou s načesanými vlasy, která si do tabletu zapsala nás všechny včetně emailů. Přivítala nás a projevila nadšení, že jdeme na „boutique experience“ nebo jak to mají nazvaný. Byl jsem v Macallanu v roce 2018 a tyhle divadýlka nebyly. Prostory uvnitř jsou luxusní, krásné.
Budova sama o sobě je architektonický skvost, ačkoliv budí kontroverze. Na jednu stranu nádherná stavba, která krásně zapadá do krajiny a nenarušuje zeleň, na druhou stranu tradiční pagodu tady nehledejte. V shopu měli spoustu různých lahví, např. core range Macallan 18 sherry cask byl i za dobrou cenu. Jinak ale nesmysly. S trouchou nadsázky předražené NASky plné marketingových blábolů (milovníci Macallanu by mě asi teď kamenovali). Pozor, nikdy jsem neřekl, že to nejsou dobré whisky. Ne, že bych měl Macallan nějak výrazně napitý, to ani náhodou, i s ohledem na ceny. Ale pár jsem jich měl a třeba Enigma, kterou mám doma (taky NAS a nějaký story tam je), je prvotřídní skvělá whisky, bez debat. Nic jsme nekoupili, ale šli jsme se ještě mrknout do baru nahoru, odkud je pěkný výhled skrz sklo na stillhouse, kde najdete neuvěřitelných 36 kotlů. Bar působí luxusně a nabízí širokou škálu flightů i klasických dramů. Jen ty ceny. Takže po dvou minutách, kdy nás pán usadil do pohodlných gaučů a donesl na úvod pohár vody, se zvedáme a zase odcházíme. Překvapilo mě, že v celém prostoru bylo pár lidí, nikde nikdo. Snad víc personálu než návštěvníků…
„Hlavně, že se musí bookovat i vstup do shopu!“, pomyslel jsem si. Na záchodech, které jsou rovněž luxusní, nenajdete vysoušeče rukou ani papírové ubrousky, ale pravé ručníky. Takové ty malé, do kterých se utřete a vyhodíte do koše. Nic proti luxusu, ale zcela upřímně, já jsem se v palírně Macallan necítil vůbec dobře. V tričku Whisky Game a džínách jsem nějak nezapadl, všechna ta pompéznost a totální posh prostředí mi vadily. Ne, opravdu ne. Toto bylo v porovnání se Strathislou, kde jsme byli hodinku předtím, úplně otřesné. Jo, chápu, asi nejsme cílovka. Rychle jsme vypadli a u brány zamávali slečně v Bentley. Tahle cca půlhodinová návštěva ve mně zanechala velmi nepříjemné emoce. Wtf!? Tohodle divadla nechci být součástí. A už chápu, proč ani Bob Dalgarno se s novou palírnou nesmířil. Sbohem!
Zpátky do normálu, na svačinu s Davidem
Rychle zapomenout a honem do Dufftownu! Čeká nás oběd se samotným Davidem Stewartem – nejdéle sloužícím malt masterem ve whisky průmyslu. David oslavil v palírně Balvenie nedávno 60 let, pracuje tam od svých 17, kdy upřednostnil práci v palírně před prací v bance. Je považován za průkopníka v oblasti finišování whisky a za svůj přínos dokonce obdržel od královny čestný titul MBE. A s ním jsme měli za krátko poobědvat. My, tři obyč kluci z Česka, v podstatě stále na začátku své whisky cesty…
Plánovali jsme si hned po příjezdu v distillery shopu koupit nějakou Balvenie, aby nám ji později David podepsal. To jsme taky udělali, jen jsem byl zklamaný, že už nebyla k dispozici 15letá single barrel po sherry. Vzal jsem tedy za vděk 12letou single barrel z 1st fill bourbonu a pro alkohol.cz jsem vzal Balvenie 21 Portwood – Davidova nejoblíbenější Balvenie. Petr si vzal taky 12 Single barrel a Pavel sáhnul po Balvenie ze série Tun 1509!!
Když jsme platili na pokladně, akorát přišel David. Wau!! To je on, sám David Stewart, stojí tu před námi a potřásáme si rukou. Ukázal jsem mu, co jsem si koupil a jestli by mi mohl láhve podepsat. „This one is my favourite…“, ukázal David na 21 Portwood. To jsem už věděl, zmiňoval to v jednom podcastu. Ze shopu nás vzal do Robbie Dhu centre, kousek za rohem, kde je speciální whisky lounge a místnost pro zajímavá setkání. Jméno nese po místním zdroji vody. Šli jsme s Davidem, procházeli kolem návštěvníků, kteří koukali a někteří rozhodně Davida poznali. Připadali jsme si děsně VIP, jak jsme šli po jeho boku. Taková rocková hvězda v jídelně a my s ní jdeme na oběd. Zastavili jsme se u baru, kde nám David řekl, ať si cokoliv vybereme. Protože jsem se mu předtím v obchodě zmínil, že mě mrzí, že už neměli 15 Single barrel po sherry a tady na baru jí měli, navrhl mi, ať si jí dám. Což jsem udělal. Pavel si poručil Balvenie Tun, kterou si koupil a k tomu jeden Glenfiddich ze série Distillery Handfilled. Vedle v místnosti už nás čekala polévka a sendviče.
David je v mnoha ohledech podobný Billymu. Je také poměrně tichý, až tak moc sám od sebe nemluví, takže se ho člověk musí ptát. Odpovídá k věci, jasně, ale zase se zbytečně nerozpovídá. Viseli jsme mu na rtech. Ptal jsem se ho na nápad s finišováním, na co taky jiného. Vyprávěl nám příběh, jak k němu přišlo vedení a chtělo, aby sestavil nějaké core range. Tehdy ho zkrátka napadlo vyzkoušet sherry sudy. Líbilo se mu, že do whisky vnášejí tóny koření. Whisky z bourbonu přelil do sherry a následující týdny a měsíce chutnal a chutnal. Údajně takhle zkusil jen jeden sud a teprve když zjistil, jak dobře to funguje, rozjel to ve velkém. A tak vznikla Balvenie Double Wood. 12 let v sudech po bourbonu, následně 9 měsíců v sudech po sherry a pak ještě 4 měsíce v marrying tun… Jeho oblíbená Balvenie je 21 Portwood, jak už jsem zmiňoval, z ostatních palíren zmínil pro mě překvapivě Glenrothes a Old Pulteney. Vyprávěl o Brianovi a Kelsey. S Kelsey se mu velmi dobře spolupracuje a hodně jí vychvaloval. Prozradil, že za pár měsíců vyjde nová láhev, 19letá Balvenie po sherry, tak si prej mám potom koupit, že mi bude chutnat.
Nejstarší sud Balvenie ve skladech pochází z roku 1960 a tak logicky přišla řeč i na 60letou Balvenie, kterou lahvovali právě na počest jeho 60 let působení v palírně. Říkal, že je to pocta a že láhev nedostal, což jsme se divili. Říkal, že možná až půjde opravdu úplně do důchodu, tak mu třeba něco dají. Po obědě nám podepsal všem lahve, trpělivě na tubus i na láhev a mě podepsal i tričko. Nechtěl jsem si ho sundávat, přišlo mi to v jeho blízkosti nevhodný, ale bez podkladu to moc nešlo, tak sám řekl, že bude lepší když ho sundám. No stát před ním do půl těla bylo…divný. Ale mám podepsaný tričko!
Čas s Davidem byl milý, je tak pokorný, na to jaká legenda to je. Není tak výrazný, není to takový showman, jako třeba Callum a nebo slavní kolegové Richard Paterson či Jim McEwan. V tichosti dělá svou práci a svět v tichosti přihlíží.
Ve dvě hodiny nám začínala tour v GlenAllachie a bylo třičtvrtě, když jsme se zvedali k odchodu. Bylo jasné, že začátek tour nestihneme, ale moc nám to nevadilo. Každá minuta s Davidem měla větší cenu. Doprovodili jsme ho k autu a naložili mu hry (vezli jsme jednu navíc pro Briana Kinsmana, o což nás sám David poprosil a rádi jsme ji dovezli). David prý řídí rád a koho to zajímá, má Volvo V90.
Tracy mě zabije
5 minut na přesun z Glenfiddichu do GlenAllachie vážně nestačí, a tak jsme přijeli pozdě. Dobíhali jsme do visitor centra, kde už nás vítala Tracy. No vlastně si dělala legrácky, že už jdeme pozdě a máme smůlu. A taky mi řekla, že už si mě blokne na LinkedInu, protože jí furt píšu. Smích. Přidali jsme se k tour, kterou tvořila průvodkyně a mladý pár, takže nás opravdu moc nebylo.
Palírna GlenAllachie je poměrně mladá a Billy ji koupil v roce 2017 poté, co se společníky prodali palírny BenRiach, GlenDronach a Glenglassaugh za 285 milionů liber. Takže má Billy sám teď GlenAllachie a k tomu nemusí řešit důchod. První, co v palírně po koupi udělal bylo, že snížil produkci snad na třetinu. Chtěl se okamžitě zaměřit na kvalitu, ne na kvantitu. Zároveň následovala nekonečná práce se sudy a přecaskovaním. Ptali jsme se i na design – osobně tedy vůbec nejsem fanouškem toho „flinstonovského“ loga. Je to prý odkaz na kameny, protože GlenAllachie je v překladu z gaelštiny „údolí kamenů“. Billymu je to prý jedno, dokud se prodává whisky, je důležité to uvnitř, ne obal, tak to neřeší. Zaměření na kvalitu dokazuje i velmi dlouhá fermentace, která trvá 163 hodin. Silné pivo se pak pomalu destiluje… Venku jsme pomohli skladníkům a váleli sud asi 50 metrů, což bylo příjemné zpestření tour. V plnící hale nám jeden z pracovníků dal ochutnat new make, kterým plní sudy. Z malé lahvičky se postupně napili všichni… Stejně tak z další lahvičky, kterou po chvilce podal, a v které už byla 17letá sudovka z sherry sudu… To bylo velmi pěkné gesto a dal se s námi chvíli do řeči. Všichni pracovníci palírny byli moc milí.
Závěrečný tasting zahrnoval GlenAllachie 13y 2009 Single Cask Madeira Barrique 59,1%, GlenAllachie 17y 2005 Ruby Port Pipe 55,9%, GlenAllachie 21 Batch 3 v síle 51,5% a na závěr jsme dostali ochutnat i první GlenAllachie whisky, která se zrodila kompletně pod dohledem Billyho – 4letou whisky Future Edition z nakouřeného sladu v síle 60,2%. Průvodkyně nás během degustace naučila něco málo z dialektu Doric a po tour jsme šli mrknout ještě do distillery shopu, kde si kluci koupili láhve. Mě čekalo 3hodinové řízení zpět do Edinburghu, takže jsem si dal hodně vody a obsluha obchodu mi nabídla i kávu, ačkoliv standardně tam nikde kávu nekoupíte. Dali jsme jim za odměnu ochutnat Pavlovu Svachovku, která jim jak jinak chutnala. Následovala nějaká ta hodinka střízlivění a fotky palírny zrcadlící se ve vedlejším jezírku. V tom se mimochodem před časem koupal nějaký Polák, takže od té doby musí při tour říkat, aby se tam lidi nekoupali.
Cesta do Edinburghu byla dlouhá a my jsme vzpomínali na naše zážitky. Večer jsme pořádně zabalili láhve do kufru a po rychlém pivku to zapíchli. Nic zajímavějšího už se nestalo ani brzo ráno na letišti a tak jen na závěr upřímně pogratuluji všem, kteří jste tohle neskutečně dlouhé vyprávění dočetli celé. Klobouk dolů, zasloužíte nějaký pěkný dram!
Sláinte!
